BETHANIEN - TRINKTEUFEL - STRYCHNIN
Tak kde začít tentokrát? Původně jsem chtěla navázat na to kde jsem minule skončila. To je, mojim odchodem na vernisáž do Bethanien. Výstava to nebyla špatná. Což o to, i když se možná líbila jenom mě, soudě podle toho, že na mě všichni už půl hodiny čekali u východu, když jsem z ní odcházela.Nejsem si, ale jistá jestli se tu mam o ní nějak rozepisovat, když měsíci Únoru vévodili hned dvě velký akce Transmediale a Berlinale o kterých bych se v zhledem k tomu, že se příští rok budou opakovat, rozepsat měla. Problém je v tom, že se z mýho původně plánovánýho týdeníku stal měsíčník. No, ale uznejte sami jak to tady mám všechno stíhat žít a zároveň i zapisovat? Do toho samozřejmě taky trochu ta škola a čas od času nesmim chybět na akci takovýho významu jako byl Komix con v Praze. Další věc která se mi trochu vymkla je, že nakonec se z mý původní idey průvodce stal vlastně blog. No, myslim, že i blog může sloužit jako průvodce, nebo ne? Z toho mýho si člověk minimálně udělá představu o tom jak tohle město vlastně žije, co se v něm děje a proč by sem měl rozhodně zajet.
Když tak nad tim přemejšlim tak se k tý výstavě Jagt salon v Bethanien přece jen vrátim. Koncept výstavy jako loveckého salonku mě upřímně nadchnul. K některým věcem bych měla samozřejmě svoje výhrady, ale v celku se mi šílený malby myslivců, krmítko a zároveň past vyrobená z petlahví a kanystrů a vycpaný hlavy kočky a ostatních zvířat líbili. Jak už jsem psala z naší český delegace sem takhle nadšená byla asi jen já. V některym z předešlejch dílů jsem se myslim už zmínila, že na akce do týhle starý nemocnice kde je v současný době něco jako kulturák je vstup zdarma. To je velký plus, protože na vernisáže hlavně ve velkejch galeriích se vstup platí a někdy dokonce větší než pak na samotnou výstavu. Co by kamenem dohodil od Bethanien je taky knajpa Trinkteufel do který jsme se po vernisáži přesunuli. Byla to moje první návštěva toho baru a od tý doby už chodim jenom tam. Samozřejmě nejen pro to, že se v noci nemusim vázat na poslední U-bahn a můžu jít domů pěšky. Trinkteufel, sama pro sebe si to překládám jako ožralej ďáblík a věřte, že to místo svýmu názvu dostojí. Nejen, že to tam vypadá jako v pekle ( nebo spíš jako v zámku hrůzy na pouti?) ,ale točí tu snad nejlevnější pivo v Berlíně. Další ne nepodstatná věc je, že když už vypadáte jako Trinkteufel tak se můžete přesunout o podál na stejný ulici ( Adalbertstr.) a dát si pořádnej kebab v tureckym nonstopu. No, ale ještě zpátky do knajpy. Po stropě tu lezou krysy a za nohu z něj visí netopýři a u stolu na vás poulí oční důlky aspoň ta lebka. Samozřejmě obsluha vypadá taky stylově. Nebojte nejsou to žádný upíři, ale sympatický rockabilly barmanky. Z repráků, ale uslyšíte nejčastějc punk a štamgasti jsou taky pankáči. Nejvíc mě, ale potěšilo když jsem na baru našla letáky na spřátelenej obchod Strychnin, který zvaly na vernisáž do nově vzniklýho a otevřenýho prostoru Strychnin gallery. Na výstavu Liz Mcgrath, Misery, Mateo a Laury Satana jsme se samozřejmě vypravily. Majitelka galerie je sympatická Američanka a kurátorování podobných výstav se věnovala před tím už v New Yorku. Takže kdo máte rádi tak jako my popsurrealismus, tetování a kupujete Juxtapoz tak vřele doporučuju. www.strychnin.com

 

HOMOSEXUALNÍ BERLÍN

Ještě než začnu popisovat jak probíhaly ty dvě hlavní akce měsíce tak bych se tu zmínila ještě o pár menších. Určitě už jste někde zaslechli, že Berlín je Meka homosexuálů. No, musim potvrdit, že je to pravda. S homosexualitou se tu potkáváte každej den a na každym kroku. To, že jdou před váma holky co se drží za ruce a občas se políbí je úplná normálka, ale taky sem už viděla jak do vagonu S-bahnu nastoupili dva pankáči a vzápětí se začli líbat tak, že si div nesežraly hlavy. Řekla bych, že je tu na homosexualitě
založená i velká část turistickýho ruchu. V knihkupectví si například můžete kromě obyčejnýho průvodce po Berlíně koupit taky průvodce po berlínský gay nebo lesbo scéně. Kromě obyčejnejch klubů se tu pro tuhle menšinu ( nebo spíš polovinu? ) pořádají i všelijaký filmový, hudební nebo třeba divadelní festivaly. A v U-bahnu se teď třeba každej den setkávam taky s billboardem ze kterýho se na mě smějou čtyři holky a zvou mě k poslechu rádia pro lesby. Pro to jsme se spolužačkama ani moc neváhaly když nám jiná naše spolužačka řekla, že jde se svojí kamarádkou na Girls town a připojily se k nim. Obzvlášť když nás ta její kamarádka lákala na to, že to bude zážitek na kterej se nezapomíná. Do teďka nevim jak to myslela, ale já jsem si samozřejmě hnedka představila něco jako takovou menší Love Parade. Z části za to mohl i latexovej obleček naší spolužačky, kterej si za tim účelem pořídila. Myslely jsme si, že tam takhle vydyzajnovaný budou všichni a my budeme mít spoustu zajímavejch fotek.
Bohužel jsme pak byli těžce zklamaný, ale to předbíham události. Holky byli nějaký nervózní, možná proto, že nás kluci pořád škádlili, že nás tam budou jiný holky plácat po zadku. Což nakonec samozřejmě vůbec nebyla pravda, protože takhle se chovaj akorát kluci. No a protože jsme před tim zrovna slavily narozeniny tak jsme v rychlosti ještě po cestě vypily láhev vodky s moštem. Pánská část naší skupiny vyměkla a šla radši kalit do Görlitzer parku. Ještě, že tak, protože kluky tam pouštěli stejně akorát v ženskejch šatech. Frauen party se konala a pro případné zájemkyně ještě bude konat v kině International hned naproti známýmu paláci Moskva nedaleko Alexander platz. Vystřízlivěli jsme hnedka u vchodu, protože vstup byl osm Euro. Což je docela dost když jdete někam kde ani nevíte co vás tam čeká. Co se, ale dalo dělat? Byla půlnoc a už jsme stáli před dvěřma. Vlezli jsme dovnitř. Prostor to byl docela zajímavej, pivo strašně drahý. Byly tam dvě stage, jedna malá kde hrála docela dobrá DJka a bylo tam jen pár lidí a skoro nikdo netancoval.
Druhá obrovská kde byla hlava na hlavě a krásná DJka která vypadala jako Bardotka, ale bez pochyby to byl původně chlap. Bardotka moc nedýdžejovala a pouštěla hlavně madonu a různý retrofláky.Tady tancovaly úplně všichni.Pomalu jsme začínali bejt votrávený, protože jsme se octli na podle mě úplně obyčejný diskotéce. Dokonce i poměr holek a kluků tu byl zdánlivě stejnej. Teda ne, že by tu nějaký chlapy byli, ale půlka holek prostě jako kluci vypadala. Žádná Love Parade, žádný zajímavý typy, žádný ulítlý šatečky, žádný plácání po zadku. Nakonec jsme zakotvily v chiloutu kde to bylo celkem dobrý, protože tam nic nehrálo a měl celou jednu prosklenou stěnu ze který bylo možný pozorovat co se děje v noci na Karl-Marx-Allee. Taky tam byly krásný skleněný lustry. Dlouho jsme tam, ale nevydržely, protože pití bylo strašně drahý. Tak jsme jeli domů.

 

MESSER
CHUPS
Za to úplně jinej zážitek byl koncert Messer Chups v klubu Wild at Heart na X-bergu. Vstupný bylo taky kolem osmi Euro, ale tim veškerá podobnost s Girls town končí.
Kdyby jste náhodou někdo nevěděl o jakou skupinu jde tak si můžete jejich hudbu poslechnout přímo na našich stránkách. První moje překvapení byl samotnej klub. Wild at Heart, Zběsilost v srdci. Když pominu, že film s timhle názvem patří mezi moje nejoblíbenější tak mě naprosto dostal samotnej interiér. Když jsem se ho pozdějc snažila popsat jedný známý, snažila jsem se aby si představila něco jako pravoslavnej kostel. Říkam něco jako, protože se tam mísilo všechno možný. Výzdoba tam organicky bujela v úplný tmě tak jak tam někdo, jehož vkus je mi velmi blízkej, přidělával různý svíticí dioráma, lepil obrázky stavěl sošky a barvil stěny. Na záchod se chodilo do podzemí kde byla zima jako v márnici. Druhym překvapenim byla samotná skupina. Věděla jsem sice, že to jsou Rusové, ale překvapilo mě, že na pódiu stáli jen dva lidi. Takže to bylo vlastně takový duo muž a žena. Ženská nastoupila první. Byla vysoká a výborně vystylizovaná. Na sobě měla jen korzet, síťovaný punčochy a botky na podpatku. Měla dlouhý, černý přesně zastřižený vlasy, ústa namalovaný červenou rtěnkou a v obličeji naprosto nezůčastněnej výraz. V rukou s červeně nalakovanýma nehtama, třímala velikou basovou kytaru. Potom přišel Oleg Gitarkin. Ten byl taky vysokej a jeho postava navlečená do černejch kalhot a černý košile s malym vyšitym křížkem, se zdála strašně hubená. Celou dobu jsem si dělala srandu, že za něj měli postavit rakev, protože vypadal jako mrtvola. Asi tak první písničku všichni sledovali hlavně tu holku. Vypadala fakt dobře, ale pořád stejně a navíc jsem měla pocit, že na tu basu stejně nehraje. Potom už jsme koukali jen na Gitarkina a jeho gitarku na kterou hrál chvílema jako na balalajku, protože ten to spolu s playbackem z repráků vlastně všechno odehrál. A je to figura opravdu zajímavá. Myslim, že celej projekt Messer Chups je vlastně one men show. A o to mi to teď příde zajímavější.Nakonec jsme se s nima snažili domluvit nějakej koncert v Praze. Tak uvidíme.

 

TRANSMEDIALE

No a teď už můžu konečně přistoupit k hlavním dvěma akcím měsíce. Vezmu to chronologicky takže první je na řadě Transmediale. Tenhle festival probíhá v Berlíně každej rok, ale nevim jestli pokaždý ve stejný datum. Letos začal 3. a skončil 11. Února. Je to vlastně taková přehlídka multimédií s převahou médií digitálních, ale mohly jste se tu setkat i s kynetickýmy objekty, dokumentárním filmem a samozřejmě hudbou. Hlavní stan pro visuální umění byl v Akademii der Künste. Tady jste mohly navštívit výstavu Smile machines zaměřenou hlavně na koncept a digitální umění. Taky tu byla místnost se spoustou obrazovek s nepřetržitými projekcemi a plátnem na kterém běžela i jedna česká animace.

Na projekce jste se mohli podívat i v kině který bylo hned v přízemí. Já jsem v něm byla na výbornym brazilskym dokumentu v rámci film a video programu: Reality addicts. Jmenoval se Ugly but trendy a pojednával převážně o ženských MCs a skupinách pocházejících a působících ve slumu City of Gots v Rio de Janeiros. Bylo to dost hustý, protože když tyhle ženský zrovna nezpívaly jak byli u gynekologa a jak to bylo blbý tak třeba zrovna rodily nebo vedly děti do školy. A byly fakt dost drsný. Jejich Funk Carioca bylo přesně o tom.Další a možná zajímavější část Transmediale probíhala v mediálně uměleckých laboratořích Tesla. Hlavnim tahákem byl tří a půl metrovej tančící robot Kubic's cube. Robot byl impozantní konstrukce plná hydraulickejch pístů zavěšená u stropu, ale španělskej choreograf Pablo Ventura s nim dokázal tak akorát cvičit. A to ještě dokázal opakovat jenom tři čtyři cviky. No tanec se tomu opravdu řikat nedal. Nakonec mi přišli mnohem zajímavější otevřený dílny kde různý šílenci vyráběli naprosto neuvěřitelný věci. Nejsem si úplně jistá jestli to byli vědci nebo ještě umělci. Když budu vycházet z předpokladu, že věda by měla bejt člověku užitečná tak to byli asi umělci vyvíjející zajímavou performance. Nejvíc na nás asi zapůsobil japonskej mluvící strojek Phonethica. No, strojek byl vlastně jen model. Ten skutečnej kterej byl představenej na 3D vizualizacích byl totiž dost velkej. Kdybych se ho pokoušela nějak popsat tak velmi zjednodušeně to byl strojek jezdící po různejch druzích kolejnic. Ty kolejnice byli právě hlavním předmětem vývoje. No a podle toho po jaký jel kolejnici tak mluvil, tj. každá kolejnice mu svojí strukturou dovolila zahrát slovo. Zatim tenhle strojek umí říct názvy desítek národů. Další zajímavá dílna jako kdyby vypadla z filmu Kdo chce zabít Jesii. Šílenej typ obklopenej třema počítačema, syntetizátorem a spoustou součástek, tu vyvíjel jakousi rukavici. Ta sice neměla nic společnýho se sny jako ve zmíněnym filmu, ale když si jí člověk navlíkl tak mohl jen pohybem prstu dávat příkaz počítači kterej už byl naprogramovanej na určitou činnost. V ostatních dílnách jste mohli například poslouchat duchy nebo hrát v počítačový hře.
Tak to byla Tesla a teď už hurá do klubu Marie kde probíhal Club Transmediale s podtitulem festival for adventurous music and related visual arts. Každej den a nebo spíš noc, se tu na třech scénách střídali DJ's a VJ's a k tomu tu probíhaly rozličný performance jako například ta s pudlama z který vám přinášim krátkou fotoreportáž. Musim říct, že zážitek to byl obrovskej, protože klub je výborně vybavenej desítkama pláten, takže projekce si člověk opravdu užil.
Aby ste náhodou nevypadli s halucinogenního tempa tak na vás občas zaútočilo chodicí, veliký, růžový, plyšový prase na dálkový ovládání, který troubilo a svítily mu oči. Bohužel jsem si tenhle zážitek mohla dopřát jen jednou, protože vstup 15 Euro + poměrně drahý pití byl pro mojí peněženku kapku moc. Tak takhle asi ve zkratce podaný probíhalo. Transmediale. Jo a ještě bych chtěla pochválit grafiku tištěnýho programu a taky malby na stěnách Marie který byly od stejnýho autora. No těchhle věcech se daly bezpochyby taky vysledovat nejnovější tendence.
Teď když na to koukam tak se mi zdá, že už jsem toho napsala až dost. Co takhle nechat si to Berlinale až na příště. Že jste se těšily na fotky české shooting star Pavla Lišky a holivoodské star George Clooneyho? Tak fotky toho druhýho stejně nemam, takže nevěšte hlavu a aspoň se mate na co těšit v příštim díle. Jinak dneska je 19. a festival zrovna končí tak toho budou stejně plný noviny. Ale ozvu se brzy, slibuju. Telona

 

CNW:Counter