trochu jinym.O Pergamonmuseu se určitě dočtete spoustu zajímavejch informací v tisíci jinejch publikacích nebo přímo na stránkách www.smpk.de. Jediná informace která se téměř nikde neobjevuje a mohla by vás zajímat je, že každej čtvrtek od 18 do 22 hod. je vstup do tohohle a ostatních národních muzeí v Berlíně zdarma. No jo je to tak, pomalu už začínam chodit i na hlavní turistický kulturní taháky. Nemůžu se přece vrátit domů jako úplnej ignorant kterej byl rok v Berlíně a přitom se nezašel ani mrknout do vyhlášenejch muzeí, galerií a na Reichstag. A musim teda říct, že to bylo dost zajímavý, srovnávat jak se dělaj výstavy v Národní galerii u nás a tady. Zašla jsem si třeba do Neuen National Galerie Berlin na velkou výstavu Picassa a taky obsáhlou retrospektivu Yorga Immendorffa. Prvního umělce nemusim nikomu představovat. Na výstavu toho druhýho jsem se vypravila proto, že jsem si o ní přečetla celkem zajímavej článek v českym časopise Ateliér. Yorg Immendorff je německý expresionista. Je známý nejen díky svému umění, ale taky nějaké té kokainové a sexuální aférce. Zbavili ho dokonce kvůli tomu i učitelského místa na akademii. V současný době ho zas vzali na milost, protože trpí nevyléčitelnou nemocí, kdy mu pomalu nebo spíš rychle přestává fungovat pohybovej aparát. Vlastně už umírá což byl taky důvod proč mu Němci v rychlosti uspořádali retrospektivu. To je od nich hezký, že tak pružně reagujou ne? Ale fakt, myslim to vážně. Tahle výstava byla velice pěkně a chytře propracovaná taky z výstavnickýho hlediska. Červený koberce vinoucí se od jednoho červenýho domečku s výstavkou k dalšímu, návštěvníka nejen vedly, ale taky vytvářely zajímavej ornament. Z tohoto ornamentu taky vychází plakát, kterej slouží jako pozvánka a kterej mi teď zdobí pokoj. Taky se mi dost líbila zeď na který byla nalepená spousta skandálních článků z novin, kde se o tomhle umělci psalo. Konec recenze. Ještě chci napsat, že jsem fakt zvědavá, kdy bude v Čechách povolený na výstavách a v muzeích fotit. Zatim jsem sice nebyla nikde mimo náš světadíl, ale ve většině metropolí je focení v galeriích normální standard. Teda samozřejmě bez blesku. Díky tomu si teď můžete fotky z týhle výstavy taky prohlídnout. Na Picassovy se, ale fotografovat nesmělo. K návštěvě vyhlídky na střeše Reichstagu asi nic dodávat nemusim. Snad jen, že je na ní celej den neskutečná fronta, takže se vyplatí tam jít někdy těsně před zavíračkou tj. tak kolem třičtvrtě na deset večer, kdy vpouštěj poslední várku lidí, takže je to bez čekání. Nemusíte se bát, že už nic neuvidíte, protože jak už jsem tu někde napsala noční Berlín je město tisíce světel který září jak ve dne. Vstup je zdarma. Muj zatim neuskutečněnej sen, je dát si kafe v kopuli televizního vysílače na Alexanderplatz. Bude to pěkně drahý kafe, protože vstup pro studenta je 7 Euro a to ještě nevim kolik bude stát samotnej Trink. Asi s tim počkám na narozeniny nebo tak něco. Jako odchovanec žižkovskýho vysílače si to, ale nemůžu odepřít. Tak to byly turistické atrakce a teď k tomu bydlení.

Následující řádky jsou určený hlavně těm kdo pojedou do Berlína na stáž. Já sama bych například takovýho průvodce před tim než jsem sem jela dost uvítala. Ušetřilo by mi to spoustu problémů. Na druhou stranu jsem díku tomu zažila i ňáký to dobrodružství a získala nějakou tu zkušenost navíc. V neposlední řadě mám aspoň o čem psát. Tak jak to se mnou bylo. Nejprve jsem bydlela na koleji. Můj plán byl asi takovej. Přijedu do Berlína, první měsíc budu bydlet na koleji a pak se po něčem poohlídnu. Jaký bylo, ale moje překvapení když mě hnedka z kraje přinutily podepsat smlouvu, že na tý jejich koleji budu bydlet minimálně tři měsíce jinak mi nevrátí kauci 200 E. Vratná kauce ve spojení s bydlenim se tu platí skoro vždycky. Taky s různě dlouhou výpovědní lhůtou se budete setkávat neustále. Nemyslete si, že vás to někde přestane bavit, sbalíte si fidlátka a nazdar. Kvůli tomu ste právě zaplatili tu kauci. To víte sicher je sicher. No, když jsem teda zaplatila kauci a podepsala tu vydřidušskou smlouvu (neměla sem kde bydlet tak co dělat) tak jsem se v ní mimo jiné dočetla, že výpověď musím dát šest tejdnů předem. Zapsala jsem si teda do kalendáře, kdy podam výpověď a čekali mě tři měsíce na koleji. Bydlení to nebylo špatný, každej měl pro sebe jednu garsonku s koupelnou a kuchyňkou, zařízenou nábytkem. Ovšem žádný peřiny a povlečení jak je zvykem ve stejnejch zařízeních v Čechách. Pokojík to byl, ale strašně malej. Jinak žádná pruda s vrátnicí a různejma předpisama. Člověk si prostě platil poměrně drahý bydlení tak si v něm taky mohl dělat co chtěl. Já teda nejsem studijní typ, takže téměř každodenní večírky odehrávající se všude kolem, mě z rovnováhy nevyváděli, ale nakonec se našli i lidi kterejm to vadilo. Největší problém jsme s mejma spolužačkama viděli v tom, že tyhle Studentenwohnheim byly dost daleko od centra. Biesdorf tak se to tam jmenovalo. Jak daleko od veškerýho dění to bylo slyšíte už z toho názvu dorf - vesnice. Němci nejsou blbý takže U-Bahn a S-Bahn o víkendu jezdí nonstop. Bohužel jak už jsem naznačila, nejsme studijní typy a tak jsme si mohly dovolit užívat nočního Berlína klidně i v tejdnu. Co už jsme si, ale dovolit nemohly bylo kejsnout někde v baru do půl pátý ráno a čekat tam až nám zas pojede nějakej spoj. I to pitomý pivo je tady totiž dost drahý.

Nedalo mi teda moc práce zviklat spolužačky, aby daly výpověď taky a pak si spolu najmeme nějakej byteček někde v Friedrichshainu nebo na Kreuzbergu kde jsou naše oblíbený podniky. Pořád jsme před sebou měli ještě těch šest tejdnů zajištěnýho bydlení a spoustu času si něco novýho najít. Tejdny pomalu ubíhaly a my si zatim nic nehledali, ale neznervózňovaly jsme se ani trochu. Všichni přece říkali, že v Berlíně se dá najít bydlení v pohodě během tejdne. To je taky pravda, ale musíte vědět jak na to. A to jsme my nevěděly. Čtrnáct dní do vypršení naší smlouvy jsme už trochu znervózněly. Co kdyby to ujišťování o tom jak rychle se tu dá něco najít, přeci jen nebylo tak úplně pravdivý. A tak, že se teda po něčem radši už poohlídnem. Měli jsme na výběr ze dvou možností. Buď budeme bydlet ve WG (wohngemeinschaft - tj. s dalším člověkem případně lidmi v jednom bytě) nebo si pronajmem byt vlastní. WG nepřipadalo v úvahu, museli bychom se rozdělit a ve finále vlastní byt by nás vyšel dokonce levnějc. Volnejch bytů a dokonce v tý správný lokalitě je v Berlíně nespočet. Problém se, ale objevil hnedka z kraje a to v podobě už zmiňovaný kauce. Ta je často ve výši dvou až tří nájmů, takže můžete jen tak pro nic za nic vysolit třeba 1000 Euro. No řekli jsme si, že jsme tři a tak to nějak uděláme. Další problém byl mnohem horší. Každej se tady sichruje ze všech stran. Je sice pěkný, že jste zaplatily kauci, ale dokažte ještě, že jste zrovna nevyhráli na dostizích a že máte pravidelnej příjem dost vysokej na to, aby jste mohli každej měsíc platit nájem a nechcípli hlady. No to už byl teda tvrdší oříšek a pro české studentky s jakýms takýms stipendiem, prakticky nerozlousknutelnej. Ještě chvíli jsme to teda zkoušeli hrát na rodiče atd., ale času bylo málo a výběrový řízení na to, kdo si najme byt se vlekly. A tak nám nakonec nezbylo nic jinýho než se rozdělit a najít si teda nějaký to WG. No, to už jsem se, ale musela vopravdu sbalit a vypadnout z koleje a žádný náhradní ubytování jsem neměla. Rozstrkala jsem teda svuj majetek po známejch a s pocitem, že mam všeho už plný zuby jsem odjela přemejšlet o svý situaci do Prahy. Ještě, že jsem měla aspoň kam utýct.

Napadá vás určitě, co to bylo za blbost. Nakonec se , ale ukázalo, že to zas tak špatnej tah nebyl. Postěžovala jsem si kamarádovi a ten o mě řekl jinýmu kamarádovi a za tejden už jsem odjížděla s klíčema od pučenýho berlínskýho bytu zpátky. To byla ta kapitola s tim topenim bryketama a krematoriem Wedding. Jestli si ještě vzpomínáte tak jsem o tom psala ve čtvrtym díle. Jestli jste ho nečetli tak s chutí do toho, protože jinak přijdete o podstatnou část vyprávění týkající se bydlení v Berlíně. Touhle dobou a bylo to asi tak deset dní jste mě mohli často zastihnout jak sedim na internetu a studuju nabídku bydlení. Studovala jsem jí velice pečlivě několik dní a nakonec jsem si vybrala jeden jedinej inzerát. Teď poslouchejte mojí zvrácenou logiku. Jakási španělská dívka hledala spolubydlící do svého bytu na Kreuzbergu. Na tomhle inzerátu mě upoutali tři věci. První byla samozřejmě lokalita, druhá ta nejpodstatnější, že nájemce byla Španělka, což mi přišlo dobrý, protože jsem věděla, že se s ní s mojí téměř žádnou němčinou domluvim po telefonu líp, než když na mě začne něco chrlit rodilej mluvčí. Taky jsem si myslela, že každýho Němce určitě votráví když by měl bydlet s někym kdo mu nerozumí. Třetí věc byla poznámka, že nájemníka hledá pouze na dva měsíce. Z toho jsem zase usuzovala, že se k ní nikdo na tak krátkou dobu chtít stěhovat nebude.Mě to bylo jedno, protože já jsem hlavně získávala perspektivu dvou měsíců kdy budu mít kde složit hlavu a další spoustu času na hledání podnájmu. Jak jsem už napsala, trochu zvrácená logika, pravda. Všechny moje předpoklady, ale vyšly přesně do puntíku. Díky tomuhle inzerátu jsem se přestěhovala na Kreuzberg, obchody banku, Bethanien kulturhaus a Trinkteufla co by kamenem dohodil. Když vyjdu ze dveří baráku udělam přesně šest kroků, to mam spočítaný a jsem u vstupu do U-bahnu. A tu nejlepší věc jsem si nechala nakonec. Dva měsíce už uplynuly a já si tu pořád ještě sedim ve svym velikánskym pokoji v našem podkrovnim bytě. Ptáte se jak je to možný? No prostě si s Palomou báječně rozumíme. Možná to bude tim, že každá z nás umí asi tak sto německejch slov.

A ještě trochu alternativní kultury, abych dostála svýmu původnímu záměru. Poďte se mnou s pomocí pár fotek a slov se ještě na chvíli mrknout do Weddingu. V galerii Schererstrasse 8 ano pamatujete se správně, je to ten polosquat ve kterym jsem jsem před pár měsícema taky bydlela, tak v týhle galerii 11. března proběhl takovej menší českej punkovej večírek. Jakási Frau Puschel, která je aspoň se domnívam, kurátorkou zmiňovaný galerie a s jejímž vkusem se naprosto ztotožňuju, tu uspořádala výstavu mladýmu českýmu umělci. Akce se jmenuje Hogo Fogo Rebel Art von Luděk Pešek Pachl a zároveň s vernisáží proběhl koncert punkový teplický skupiny 4 Debils a Situations z Berlína. Pozvánka na akci mi přišla mailem od Frau Puschel a jaký bylo moje překvapení při vstupu na výstavu, když hned naproti dveřím visel obraz se kterým už jsem se tady v Berlíně někde setkala. Prohrábla jsem teda paměť a hned mi docvaklo, že jsem si tohle dílko už vyfotila na výstavě která byla součástí tetovací konvence. Že nekecám si můžete sami ověřit když si překliknete na čtvrtej díl Berlin calling. Prostory galerie jsou zajímavý a tahle punk-popartová výstava se v nich velmi dobře vyjímala. Pro zajímavost mrkněte na www.scherer8.de a na www.rebelart.de a to už je pro tentokrát opravdu všechno.

Auf wiedersehen Telona.